Nepochopitelný článek plný srdceryvných výlevů. Asi za to můžou nervy. A nebo stárnu.
Good Charlotte - Always and forever
Jo, připadám si stará. A ještě ke všemu to je jako bych zrovna procházela krizí středního věku (jakkoliv absurdně to zní). I kdybych - čistě teoreticky - přijala fakt, že mám špatné období a cítím se na 30, pořád to nevysvětluje (a ani neomlouvá) fakt, že sama po sobě chci divné věci. Prostě jsem si usmyslela, že "něco" chci (ačkoliv nemám potřebu tu ventilovat, co že to vlastně konkrétně chci). Samozřejmě chci zrovna tohle a nic jiného mě nezajímá. A aby to byla správná krize, mám takovou mini-paranoiu že by se na mě všichni vykašlali, že mi to chtějí pokazit.
Proč že si to vlastně připadám stará? Protože si nic nedokážu pořádně užít, leda tak akorát ostatním něco závidět. Protože bych na svůj věk měla chtít třeba cestovat, poznávat nové lidi, naučit se něco zajímavého. A mě láká přesný opak. Ale konkrétní nebudu. Ještě by se pak vedly řeči. Protože takové věci se v současné době s mým věkem holt prostě neslučují. Co si tak pamatuju z dějepisu, normální by to bylo možná tak v 18. / 19. století. Takže jsem se asi zbláznila nebo co. A už jenom kvůli tomu by se ty řeči vedly. Že jsem jak z jiné doby (samozřejmě v negativním významu). No, konec pitomostí...
Jak jsem minule psala o tom, že mě opustila inspirace, to jsem to teda sakra zakřikla. Od té doby je to ještě horší. A nechci slyšet o tom, že je to sotva dva dny a že za tu dobu o tom přece nemůžu nic vědět! Kromě toho úletu na focení (kdy jsem se stejně nechala inspirovat na dA) to se mnou jde z kopce.
Když jsem se tak ve středu odpoledne loučila s Honzíkem, nijak přehnaně jsem to neprožívala. Fakt moc si vážím toho, že jsem jedna z lidí, se kterými se vůbec stihl rozloučit. Konec konců tohle už je moje čtvrtá škola, takže jsem si na to loučení už docela zvykla. Ale on patří k hrstce lidí, po kterých se mi po rozloučení stýskalo. A s Ním to taky slušně zamávalo, i když se snažil nedat nic znát. Tak mě to celé mrzí hlavně kvůli němu.
Na víkend pojedu domů, mamka mě uplatila slibem kadeřnice a nakupování. Tak se pokusím si spravit náladu aspoň takhle, i když je to hnus.
Za středeční článek od Chloe jsem moc ráda, aspoň jsem se o ní po dlouhé době něco dověděla.
Co se týká toho designu (dneska jsem o tom s někým zrovna mluvila), není to zas tak bůh-ví-jaká práce. Půl hodiny maximum, a z toho je většinou víc jak polovina samotné nastavování (což chce silné nervy). Ale jsem ráda, že aspoň někdo to ocení. Nicméně pořád nevím, co dál. Jak s designem, tak všeobecně s blogem. Zatím si připravuju články na takový miniprojekt co jsem si vymyslela o prázdninách. A pohrávám si s myšlenkou přijetí třetí NerdGirl, co vy na to?
A víte co? Cítím se zamilovaně, i přesto, že se tak chovám jen málokdy. Ale takovým zvláštním způsobem. Bez těch růžových brýlí, přes které spoustu věcí přehlédnete. Bez toho slintání, ňuchňání a šišlání. A jsem s tím tak zvláštně smířená, že mě to vždycky uklidní, když si to uvědomím. Nechci tady vykládat, jak je to ideální, nic přece není černobílé. I my se občas pohádáme, jsme na sebe naštvaní, uražení, nemluvíme spolu, nerozumíme si. Ale vždycky to nějak dopadne. A právě za to jsem ráda. Že i když se kolem děly (pořád dějou a i budou dít) špatné věci, že pořád je někdo, za kým můžu jít. Že se na mě nenaštve když něco provedu. A že je mi oporou, dává mi jistotu a důvod žít každý další den.
Coldplay - Yellow
Žádné komentáře:
Okomentovat