Víte co? Karma existuje a funguje. Chtěla jsem napsat už včera, kdy to bylo aktuální, ale znáte mě. Všechno vždycky nakonec dopadne úplně jinak, než jsem řekla na začátku.
Poslední dobou mě začíná čím dál víc štvát, že lidi, od kterých bych to v životě nečekala se najednou začali chovat jako svině. Asi už jsem opravdu paranoidní, nebo na mě pomalu dopadá syndrom kyberny. Ano, jsem přesvědčená o tom, že se tu nedá nikomu pořádně věřit. Nikdy nemáte jistotu, když se někomu svěříte, že to pak dotyčný nepoužije proti vám. Takhle ale přece přátelství nefunguje, ne?
Přátelství. Všichni o něm mluví, ale jen pár lidí za sebe nechá mluvit činy. A poslední měsíc to teprve nabralo obrátky.
Kamarádka dělá tohle a tamto, je taková a maková, měla by se chovat tak a onak...
Co na tom vlastně záleží? Kázání taky nepotřebuju, ani přednášku na téma přátelství. A kdybych chtěla radu, řeknu si o ni.
Takže když mi takhle někdo pořád radí, co bych dělat měla a co ne, dost mě to štve. Jak moc je takový člověk upřímný? Můžu se na něj v něčem vůbec spolehnout?
Opravdu nechápu, co teda dělám špatně. Neumím snad být dobrou kamarádkou? Zradila jsem někdy něčí důvěru? A nebo to není mnou?
Když v sobě člověk dlouho dusí všechny emoce, je jasné, že dřív nebo později prostě vybouchne. Pokud má štěstí, buď to nikdo neuvidí, nebo se aspoň setká s pochopením. A když to štěstí zrovna nemá, vše se tím jen zhorší.
No a mě připadá, že těch opravdových přátel mám čím dál míň. O většinu z nich jsem přišla vlastní vinou. Byla jsem zamilovaná a věřila v lásku napořád. Přátelé pro mě tehdy nebyli důležití. A tak jsem je postupně skoro všechny ztratila. A když teď hledám rozhřešení, spousta z nich mi vyčítá, že jsem je zradila, vykašlala jsem se na ně kvůli vztahu. Mají pravdu, udělala jsem chybu a už je dost pozdě na nápravu. Takže mi zbývá jen doufat, že mi odpustí. Nebo aspoň pochopí, že ve skutečnosti jsem je zradit vůbec nechtěla. Že jsem jen byla zaslepená láskou.
Lásky přicházejí a odcházejí, ale opravdoví přátelé zůstanou na pořád.
Věřím tomu. Snažím se být lepším člověkem. Zase brát ostatní v první řadě a své problémy zavřít do nejnižšího šuplíku a zamknout. Protože musím být silná. Kvůli lidem, kterým na mě záleží.
Nechci, aby mě někdo z nich viděl na dně, ubrečenou, nevyrovnanou. Už jednou jsem se tím takhle nechala unést a jak to dopadlo. Musela jsem se přestěhovat, spálit za sebou mosty a začít nový život. Doufat v lepší budoucnost.
A tak doufám. Z celého srdce si přeju, abych to dokázala. Abych to byla zase já. Šťastná, spokojená. Že zase budu mít přátele, kterým se můžu s čimkoliv svěřit, aniž by mě soudili. Že mě obejmou a utěší, když mi nebude dobře. A že to všechno nebudou dělat jen pro svůj užitek.
A že pak svět bude zase v pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat