Nevěřím

Každý tvůrčí člověk má ve svém životě dílo, na které je opravdu hrdý. Ze všech ostatních je zrovna tohle pro něj tím nejcennějším a nejkrásnějším, co kdy vytvořil.

I já samozřejmě mám svého "oblíbence". Vlastně z každé své životní etapy mám jednoho. "Úvaha na téma - Smrt" mi pomohla vypsat se ze ztráty Filipa. Příběhy o mé milované Milk, které píšu jen do šuplíku ze strachu, aby se celá ta alter-ego situace nezvrhla. No a jak to bylo s Doznáním, mým magnum opus, asi všichni víte.

Když už takové dílo máte, je jasné, že pro vás hodně znamená. Dáli jste do něj vlastní duši, kousek srdce. Něco, co se nedá jen tak koupit. Made with love.

Keane - Enjoy the silence

Ale o ničem z toho jsem původně vůbec psát nechtěla. Musím se k něčemu přiznat a neříká se mi to lehko.

Budoucnosti jsem se nikdy nebála. Ale teď, hluboko uvnitř se opravdu bojím. Všeho kolem, toho co bude. Ráno jdu ze schodů a i když se pevně držím zábradlí, bojím se, že spadnu. Ve škole znejistím při zkoušení a mám strach, že neodmaturuju. Odpoledne volám mamce a doufám, že jí neslyším naposledy v životě. Večer jdu spát, pozoruju z okna oblohu a přemýšlím nad tím, jestli se ráno vůbec probudím.

A když se pak v pátek loučíme...

Protože tohle už jsem jednou prožila.

"Už musím jet, Sylva potřebuje k dotorovi a já jí to slíbil..."

"Tak jen utíkej, počkám na tebe u vás, jo?"

"Dobře, budeš mi chybět!"

Naposledy zamával, usmál se a odjel. Čekala jsem dlouho do noci, usnula na křesle v jeho mikině. Ráno telefon, honem do Motola, zbytek že se dozvím cestou.

Najednou stojím opřená o sklo, nepustí mě za ním. A on už mě vidět nemůže. Chci ho držet za ruku, odhrnout vlasy z čela, otřít ušmudlanou tvář. Slzy už ani nevnímám. Kde se vzalo to pískání? Rve mi uši...

A pak už nic.

Nejhorší jsou na tom ty výčitky. Měla jsem ho přemluvit aby zůstal, zdržet ho, nebo jet s ním. Měla jsem tušit, že se něco takového může stát. A hlavně jsem mu už dávno předtím měla říct, co pro mě znamená. Že je to ten nejúžasnější človek kterého znám, že díky němu mám chuť žít každý další den a že o něj nechci nikdy přijít.

Ale když jsem si to uvědomila, už bylo pozdě. Trvalo dva měsíce, než jsem si to přestala vyčítat. Rozhodla jsem se, že to zkusím napravit. A tak jsem začala žít i za něj.

Do jeho pokoje chodím přemýšlet dokonce ještě teď. Zůstaly tam všechny jeho věci, dokonce i ta mikina, přehozená přes křeslo. Ale nemám odvahu si cokoliv z toho vzít. Zbyl mi po něm jen ten prstýnek, který mi tehdy dal společně s klíčem od pokoje.

Vím moc dobře, jaké to je, ztrati někoho napořád. Vím jak se člověk cítí, když někoho na vlastní oči vidí umírat.

Proto se od tebe nikdy nemůžu odtrhnout. Proto tě nikdy nechci pustit domů. Proto chci, abys mi pokaždé zavolal, že jsi v pořádku.

Nechci riskovat, že se to stane znovu.