Začalo to lístečkem

Slyším jak říkáš: Nenechávej mě stát v temnotě, prosím takhle ne, prosím takhle ne."

Slyšíš jak říkám: Nehledej kdo nese větší vinu," uvnitř cejtim zimu, uvnitř cejtim zimu.

Slyším jak říkáš: Právě teď nepouštěj mojí ruku, sama to nezvládnu, sama to nezvládnu."

Článek začínám jednou poměrně už známou písničkou Lipo - V temnotě. Asi protože se cítím čím dál, že se  okolo mě stahuje temnota. V nedávné době jsem se rozešla s přítelem o kterém jsem psala posledně. Nakonec to až tak bolestivé nebylo, vlastně neukápla ani slza. A teď tu sedím, brečím jako malá holka a snažím se to pochopit. Lhal mi? Myslel to vážně? Je ten "pravý"? Ale hlavní otázkou je PROČ!

Začnu vám tedy vyprávět naprosto naivní příběh jedné hloupé blondýnky, co jí teď zbyly oči pro pláč. Vystřídala jsem mnoho škol. Avšak s jednou jsme jeli do Osvětimi, doprovázel nás ještě jiný gympl s o trochu staršími žáky. My jsme byli správné puberťačky, asi 14 - 15 let. Ale aby jsme se někam dostali. Samozřejmě jsme začali koukat po těch starších klucích. Líbili se nám tři: "Ten Bílej" (podle bundy) "Nervóza" (prostě se věčně mračil) a třetího si nepamatuji :-D. A o toho Bíleho tu právě jde. Začalo to lístečkem! Na cestě zpět jsme se domluvili s Jorkšírkem, že mu pošleme lístek. Bylo v něm která z nás se mu líbí víc. Vyhrála jsem, teď zjišťuji, nebyla to výhra ale trest. Na zastávce jsme se políbili, ale nic víc. Zjistila jsem, že měl přítelkyni pacholek jeden. Udržovali jsme nějakým stylem kontakt ale pouze přátelský. O rok či tak nějak později jsme spolu jeli vlakem. Polibek, nic víc. Nezaujal mě natolik abych ho chtěla. Neřekl mi, že se mu líbím, že mě chce. Myslela jsem si že je to je další blbeček co chce sex. Nebyl, možná byl.
Přesuňme se do doby současné, mezi tou dobou a současností jsme udržovali čistě jen přátelský vztah. Nedávno slavil narozeniny, kdybych věděla co rozpoutám tím, že mu popřeji, nikdy bych to znovu neudělala. Náš vztah ochladl, už jsme si moc nepsali hlavně možná i proto, že jsem ho chvílemi ignorovala :-D. 27. 2. 2013 jsem jela ku Prahe na koncert mé milované kapely Modestep. "Ten Bílej" se ozval, nejspíše podporován tím, že budu v Praze. Neměli jsme se vůbec potkat, ale nakonec k tomu došlo druhý den. Pozval mě na čaj (docela průhledné pozvání k sexu co?!) já měla přítele, on přítelkyni jak jsme se posléze dozvěděla. Nezapomenu na ten polibek, po  delším provokování se a lechtání jsme se ocitli obličejema moc blízko u sebe, dlouho si vystrašeně koukali do očí, nepolíbili jsme se. Avšak situace se opakovala podruhé, a bylo to. Začal strašný ,promiňte mi za to slovo, průser. Začali si psát, toužit po sobě, až to došlo tak daleko, že jsme si domluvili víkend. Byl nádherný, musím přiznat. A po víkendu jsem chtěla skončit vše s Jendou i "Tím Bílým". S Jendou to skončilo, ten druhý mě nenechal. Cítila jsem se jako největší svině, špína... On podvádí asi hodnou holku se mnou. Proč? Opravdu chtěl být se mnou? Nebo je to jen klasický záletník. Začali dlouhé hovory přes skype, každodenní psaní, možná i snad začátek lásky.
Jak to zkrátit asi takhle.. Jsem nejspíš jen ta druhá. On je s ní, já dostala něco jako kopačky. Protože asi nechce vyměnit jistotu za něco co by mohlo být láska.
Napadají mě bláznivé nápady, třeba že kdybych se teď sebrala budu nejdéle za tři hoďky před jeho dveřmi na koleji. Jediný co mě od toho odrazuje je, že mě tam nechá stát. Nechá mě být, projde okolo mě, jako bych byla vzduch. Co když to na mě jen hrál? Jsem naivní blbka, a taky jsem střeštěná a taky spontání a sobecká. Tos na mě měl rád ne?
Teď vím, že to začal jeden proklatej lísteček! A že se stalo něco nemožného, krásného a zároveň katastrofa.

Dnes je to přesně měsíc co jsme se políbili, tehdy vznikla naše osobní apokalypsa.

Kdysi dávno byli muž a ženou jedinou bytostí se dvěmi hlavami, z nichž jedna mohla bdít na stráži, zatímco druhá spala. Bohové na ně žárlili a proto Zeus člověka rozťal na dvě poloviny. Od té doby každý hledáme tu svou druhou půlku…

Proč mám pocit, že svou polovinu ztrácím?

Impossible